Svetr s touhou po lásce

Svetřík Colosseum

Ležel dlouho na opěradle židle u stolu. Ne proto, že by nebyl potřeba — spíš proto, že se na něj zapomínalo. A on se neozýval.

Pak přišel jeden den, kdy se člověk vrátil domů dřív, než čekal. V kuchyni bylo ticho, na lince zůstala nedopitá káva a světlo šlo dovnitř tak zvláštně šikmo, jako to umí jen odpoledne.

Vzal se přes ramena.
Ne proto, že bylo chladno, spíš ze zvyku.

A najednou to bylo jiné.

Nebyl to ten typ oblečení, který něco mění navenek. Spíš ten, který člověka vrátí o krok zpátky k sobě.
Sedl si, aniž by se musel upravovat.
Zůstal, aniž by o to musel prosit.

Od té doby už neležel zapomenutý.
Vždy čekal, až bude znovu potřebný — na večer, kdy se nechce mluvit, na ráno, kdy se ještě nechce vstávat, na chvíle, které nikam nespěchají.

Není bezchybný.
A právě proto je blízký.

Ale chce změnit prostředí, rozbít rutinu a zažít znovu romantickou lásku